Ahoj Děti!

Víte, co se stane s vodou, která naprší?  Některá se odpaří zpátky do mraků, jiná se vsákne do země. Kapky padající do míst bez stromů a keřů mohou zažít něco podobného jako kapka deště z mojí pohádky. Pozorně poslouchejte.

Prudce pršelo. Kapky padaly na zorané pole. Mezi nimi kapka Žbluňka. S kamarádkami odtékala z pole a celá se umazala od bláta. Žbluňk! Už byla v potoce plném špinavých kapek. „Tolik vody?“ divila se Žbluňka. Proud ji rychle nesl pryč. Aby ne – potok byl rovný a hluboký, jak ho kdysi lidé narovnali. Nic nemohlo Žbluňku zastavit. S kamarádkami se valila dolů k městu. Až najednou – potok se začal klikatit, všude samý kámen, auvajs! Dokonce se voda rozlévala po široké louce. Žbluňka se zeptala udivená břehů: „Co se děje? Proč nejedem?“ A břehy zašeptaly: „Konečně jste s kamarádkami přibrzdily. Ještě chvíli a natropily byste škodu ve městě. Kytkám na této louce neublížíš, jsou na velkou vodu připravené. A než si odpočineš a vydáš se na další cestu, opadá z tebe trocha bláta a zůstane na zdejší louce.“ Kapka Žbluňka překvapením vydechla. Jak je to v přírodě chytře zařízené! Proto se potoky rády kroutí na mokrých loukách – voda teče pomalu a zdejší kytky mávají na proudící vodu: „Nazdar kapky, nechcete se zastavit na kus řeči?“