Před sebou máme ukázku přirozeně meandrujícího toku v neregulované nivě. Při vysokých srážkách se voda vylije ze břehů, rozlije se v nivě a tím se utlumí povodňová vlna. Rostliny v nivě jsou adaptovány na zatopení – záplava je nezahubí, naopak rostliny využijí jak vodu, tak naplavené živiny.
Narovnáním koryta se zvýší spád, sníží tření a turbulence a tím se urychlí průtok vody.
V nivních půdách je nedostatek kyslíku, proto rozklad organických látek probíhá pomalu. Organické látky (zbytky kořenů, rostlin, bakterie, houby) se v těchto půdách hromadí – vytváří se úrodné, tmavé půdy bohaté na humus.
Člověk úrodné nivní půdy odvodnil, aby je mohl obdělávat a zamezil zničení zemědělských kultur. Napřímeným a zahloubeným korytem voda potom rychle odtéká, půda ztrácí vodu a rozkládá se. Uvoněné živiny i s vodou rychle odtékají do dolního toku (tj. eutrofizace vodního toku – zvýšení živin).
Při vydatných deštích se splavuje ornice (eroze). Zahloubeným a narovnaným korytem se odnáší vodou rychle dál a zanáší vodní nádrže. Velké množství vody rychle odtéká, může zaplavit města a působit škody.
Tvorba Meandrů
Jako příklad uvádíme postupné oddělování slepého ramene (vznik tůně). Přibližováním sousedících meandrů k sobě v zanášejícím se přirozeném toku řeky (zaznamenal Rostislav Černý na 129. km řeky Lužnice – u Suchdola nad Lužnicí).
70. léta 20. století
80. léta 20. století – zvýšená eroze
90. léta 20. století – vznik poruchy
rok 2002 – vznik tzv. „propichu“. Písečné nánosy izolují původní koryto
Toto je letecký snímek výše popsané situace v nivě Lužnice. Autorem snímku je RNDr. Jan Ševčík z CHKO Třeboňsko. Na snímku je rovněž vidět starý zanesený meandr – tvar koryta přirozeného toku se neustále mění.