Žížala obecná (dešťovka) (Lumbricus terrestris)

Ilustrace: Antonín Pospíšil, Světem zvířat, Nakladatelství Albatros 1973

 

Žížala je představitelem máloštětinatých kroužkovců, přestože jsou její štětinky málo nápadné a přesvědčíme se o nich, až když žížalku pohladíme. Směrem od hlavy máme pocit, že je tělíčko hladké, ale opačným směrem narazíme na konečky pevných štětin skrytých v kůži. Žížala je z našich kroužkovců největší, někdy dosahuje až délky 30 cm ( pro srovnání - obrovské australské žížaly jsou dlouhé až 9 m!) Tělo dešťovky je válcovié, červenavé, opasek je zřetelně vyvinutý. Přední konec je kuželovitě zúžený, zadní konec trochu zploštělý. Povrch těla je pokrytý hlenem, což umožňuje plazivý pohyb, štětiny zabraňují zpětnému posunování. Pomocí těchto štětin se žížala umí vzepřít v díře tak, že ji při neopatrném vytahování můžeme přetrhnout. Trávicí trubice začíná ústy vpředu a končí na zadním konci. Krev proudí v tzv. uzavřeném cévním oběhu. Děšťovky jsou obojetníci, ale často se spojují do dvojic pomocí výpotků opasku.

Nejvíce jedinců najdeme v dobře prohnojené zahradní půdě, ve volné přírodě tam, kde deště ukládají náplavy bohaté na organické zbytky. Děšťovky pohlcují značné množství hlíny a využijí z ní vše, co se využít dá. Nestrávené zbytky vyprazdňují v malých hromádkách na povrchu země. Touto svou činností velmi přispívají k vytváření humusu a zvyšují tak úrodnost půdy, protože ji nejenom obracejí, ale i provětrávají svými chodbami a hnojí.

Děšťovky slouží jako potrava mnoha ptákům: kosům, drozdům, sovám, kurovitým, a to jak domácím tak divokým. Rybáři ji velmi často používají jako návnadu při chytání ryb.