Kachna divoká (Anas platyrhynchos)

kachna_divoka01.jpg

kachna_divoka02.jpg

kachna_divoka03.jpg

Foto: www.naturfoto.cz

Často je nazývaná také březňačka. Je rozšířena na mnoha místech: v Evropě, v SZ Africe, skoro po celé Severní Americe, v jižním Grónsku i na Havajských ostrovech. Objevuje se i na Novém Zélandě. Každý jistě zná pohlavní dvojtvárnost těchto ptáků : dospělí samci mají hlavu a krk tmavozelený s vysokým leskem. Hlava je oddělena bílým krčním kroužkem. Přední hřbet je šedohnědý, lopatky a strany šedě vlnkované. Zadní hřbet a ocasní krovky jsou černé se zelenavým leskem. Prsa jsou kaštanově hnědá a spodina světle šedá s bílými vlnkami. Zobák je olivově zelený a nohy oranžové. Samička je tmavohnědá. Jednotlivá pera mají žlutavé lemy. Hrdlo je smetanové a od zobáku se přes oko táhne tmavý pruh. Samice je poněkud menší než samec a liší se i hlasem. Typické kachní kvákání umí jenom kačenka. Hlas kačera není tak silný

Kachna se zdržuje jenom u vody, kde nachází útočiště. V krajích, kde nejsou řeky a rybníky, se kachny v době hnízdění neobjevují. Jsou nenáročné - rybníček může být malý, jen když je trochu zarostlý rostlinami. Nejraději ale osidlují stojaté vody s rákosovým porostem a břehy zarostlými vrbami a olšemi. Tam, kde se nemohou ukrýt, se dlouho nezdrží.

Manželství uzavírají kachny již na podzim, v době, kdy je kačer oděn do letního šatu. Kačer sice není nijak věrný manžel, ale po většinu roku žije v páru. Tažné kachny se párují v zimovištích. Tato okolnost je zřejmě příčinou, proč kachny na tak obrovském území tvoří tak málo ras. V zimovišti se totiž potkají kachny z různých konců světa a jednotlivé populace se tak stále mísí a nedochází k izolaci, která je hlavním předpokladem k vytváření zeměpisných ras.

Na jaře, v době páření, můžeme u kachen pozorovat zajímavý a složitý tok. Kačer nejdříve plave okolo samice s hlavou vtaženou mezi ramena a zobákem skloněným až k zemi. Přitom vrtí ocasem a na hlavě má vztyčená pera. Samice krouží okolo a předstírá nezájem. Ozývá se přitom rychlým kvákáním. První fázi toku kačer náhle přeruší opakovaným cukáním hlavou nahoru a dopředu a vztyčuje přitom tělo z vody. Pak se postaví k samici bokem a schová hlavu za křídlo. Pak přejede zobákem přes brky letek a vydává tak slyšitelný zvuk. V další fázi se kačer na délku smrskne, roztáhne křídla a nazdvihne ocas, aby vynikly všechny jeho barvy. Vzápětí natáhne načepýřený krk směrem ke kachně a obepluje ji. Zaujme normální pozici, ale načepýří hlavu, jako by měl paruku. Nakonec se rychle potápí a zdvihá hlavu. Páření předchází tzv. "zdravení", při němž oba partneři pocukávají hlavou nahoru a dolů. Kačeři často pronásledují manželku jiného kačera a chovají se zběsile. Lze to pozorvat na rybníce často: vpředu letí kachna a za ní dva nebo více kačerů. Jen jeden je ten pravý, ostatní jsou záletníci. Když záletníka omrzí zálety, vrací se zase ke své kachně, ale ta z toho nevyvozuje žádné závěry. Příčiny tohoto chování jsou nejasné, protože je známo, že kačer oplodní vždy jen jednu kachnu.

Hnízda si kachny nestaví vždy jen u vody, ale i ve větší vzdálenosti. Klidným stanovištěm mohou být ostrůvky, kde pak hnízdí i několik párů. Hnízda bývají většinou na zemi v nějaké mělké prohlubni. Stanoviště hnízda volí kačer. ale s jeho stavbou nepomáhá. Samci se zpočátku drží blízko hnízda, ale brzy je to omrzí a zase jdou obtěžovat cizí kachny. Koncem března nebo v dubnu snáší kachna 8 - 14 světle zelených vajíček. Když hnízdo opouští, přikrývá je trávou. O mláďata se stará jenom kachna, zavede je na dobře kryté místo a tam je všemožně chrání. Pokud se některé kachně ztratí, tak žalostně píská, aby ho matka našla. Kachna neví, kolik má mláďat, a tak když se mláďě neozývá, matka v klidu s ostatními odejde a ztrátu si neuvědomí. V nebezpečí se kachňata umí dobře potápět. Asi po padesáti dnech jsou mladé kachny už schopné letu a zanedlouho potom se shlukují v hejna, která tvoří chrakteristický rys podzimu na našich vodách.

Když zamrzne vodní hladina, zmizí i kachny. Velká část našich kachen včas odletí na jih, jiné odlétají s prvními silnými mrazy a některé zůstávají celou zimu. Stahují se na místa, kde nazamrzá voda. Tuhé mrazy kachnám nesvědčí - často hromadně hynou. Kachny se živí na jaře převážně živočišnou potravou (pulci, žáby, korýši, brouci a jejich larvy, pakomáři ...). V létě převažuje potrava rostlinná. Pobývají na polích a hledají různá semena. V zimě paběrkují vše, co se dá. Kachna má hodně přirozených nepřátel. Velké množství násad zničí každoročně vrány. Kachňata jsou ohrožena tchoři, liškami a někdy i dravými rybami. Dospělou kachnu dokáže v letu chytit pouze sokol. Na sedící kachny útočí jestřáb, mořský orel, liška, ale přesto nejčastější příčinou smrti kachny je vždy člověk. Většina kachen tak zahyne už v 1. roce života. Normálně by se mohla dožít 15 - 20 let. Člověk tak velmi nepříznivě ovlivňje tento druh ptáků a není proto divu, že kachen ubývá.