Datel černý (Dryocopus martius)

datel_cerny01.jpg

datel_cerny02.jpg

datel_cerny03.jpg

Foto: www.photohalama.com

Je to náš největší datlovitý pták. Velikostí se podobá holubu. Je úplně černý, jenom na temeni má samec červenou čepičku a samička červenou skvrnu v týle. Když se přitiskne ke stromu a protáhne tělo do štíhlého vřetenovitého tvaru, vypadá jako nějaký černokněžník. Obývá téměř celou Evropu, kromě jihu Španělska, Itálie a Anglie. Vyskytuje se na Kavkaze, na Krymu a v severním Íránu. Ale najdeme ho i v Japonsku, Koreji, Mandžusku a severní Číně. Na podzim se pravidelně objeví v Malé Asii, kde se zdrží do jara. Mimo dobu hnízdění je to tulák, který se zatoulá daleko za hranice svého výskytu. Není to ale tah v pravém slova smyslu.

Miluje rozsáhlé lesy, hlavně jehličnaté, a to v nížinách i vyšších polohách. Nutnou podmínkou výskytu jsou silné kmeny, ve kterých si může dlabat dutiny. Najdeme ho ale i v listnatých lesích. Všude ho rychle prozradí typické bubnování. Datli, žluny ani strakapoudi nemají žádné hudební nadání a ani na jaře , v době námluv, nezpívají. Tento nedostatek nahrazují zvláštní produkcí, ale hudbou se to nazvat nedá. Vyhledávají si dřevo, které dobře zvučí, aby jejich bubnování bylo slyšet hodně daleko. Když je v lese více datlovitých ptáků, můžeme si připadat jako v africkém pralese, když se domorodci dorozumívají pomocí bubnů. Datel se posadí na suchou větev, prudce rozkmitá hlavu a velkou rychlostí začne bušit do dřeva. Je obdařen opravdu velkou pohyblivostí hlavy. Každý jedinec bubnuje trochu jinak a cvičené ucho tak může rozeznat druh podle zvuku. Předpokládáme, že bubnování slouží podobně jako zpěv k označování hnízdního teritoria. Pro ostatní je výstrahou, že tento revír je už obsazený a dobře hlídaný. Zvuk je slyšet až do vzdálenosti 2 km. Toto jarní bubnování tak nemá nic společného s hledáním potravy. Při hledání hmyzu jsou rány do dřeva nepravidelné a mnohem pomalejší. Jako když tesař seká sekyrou do kmene. Potravu si datel hledá nejčastěji na stromech. Dovede vytesat ze dřeva larvy tesaříků i jiného hmyzu. Podobně jako žluna rozhrabává i mraveniště a loví mravence i jejich kukly.

Najde-li datel vhodný strom pro dlabání hnízdní dutiny, pustí se hned do díla. Obyčejně začíná tesat tam, kde odpadla suchá větev a zůstal mělký otvor. První údery jsou mohutné, protože se datel může rozmáchnout. Uvnitř dutiny už je práce těžší. Nejhorší je práce ve zdravém dřevě. Oba ptáci pracují neúnavně celých 14 dní a za tu dobu se pod vletovým otvorem nahromadí velká hromádka třísek. Dutina bývá až 0,5 m hluboká, hruškovihého tvaru a v nejširším místě až 15 cm široká. Na dno snese samice 4 - 5 leskle bílých vajec, na kterých sedí jen 12 - 14 dní. Mláďata se proto rodí slabá a malá. Sotva udrží těžkou hlavu, která se jim kymácí ze strany na stranu. Oporu nemotorného těla hledají v nohách. Na patách mají velké mozolovité útvary, na nichž sedí jako na polštářku. Všeobecně je u ptáků známo, že se mláďata musí ze skořápky dostat sama. Rodiče jim nijak nepomáhají. Během vývoje ve vajíčku jim vyroste na horní čelisti tvrdý hrbolek zvaný "vaječný zoubek", kterým mohou skořápku snadněji prorazit. Zoubek po vylíhnutí ztrácí svůj význam a po několika dnech odpadne. Mláďata datlovitých se však s jedním zoubkem nespokojí a vyrůstají jim hned dva, další na spodní čelisti. Asi i proto klubání malých datlíků probíhá velmi rychle. Malí datli jsou v dokonalém hnízdě chráněni velmi dobře proti nepřátelům a přesto nepochopitelně velmi rychle opouští skořápku a následně i hnízdo. Ve srovnání se zranitelnými hnízdy jiných ptáků je to zajímavé právě proto, ža datli nepotřebují kvůli bezpečí mláďat zrychlené hnízdění jako např. červenky, kosi, drozdi nebo skřivani. Když mláďata dospějí (za 24 - 28 dnů), vylézají z dutiny. Jakmile se naučí hledat si sama potravu, tak je rodiče nemilosrdně vyženou z revíru. Na pouti z domova urazí mláďata často dlouhé vzdálenosti. Jsou známy i případy, že se mladí datli zatoulali i několik set kilometrů daleko.